Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu … Gogol
Rubriky

Ňami, ňami…

Minulý čtvrtek vydalo mé milé nakladatelství Argo Trujkunt s pořadovým číslem šest, dohromady už jedenáctý a dvanáctý příběh s majorem Saranem. Na pultech knihkupectví se všechny objevily mezi říjnem 2020 a únorem 2024. Když jsem někdy před osmi lety začal psát „Dwur“, ani televizní vědmu Jolandu by nenapadlo, že jednou budu trhat stachanovské literární rekordy. Teď si dávám týdenní oraz. Mentální.

Hned poté, poté co nový Trujkunt vyšel, jsme s ženou vycestovali za vnučkou do Brna, kterou jsme si následně přivezli i s její maminkou do Jabka. Naše holčička Anička dnes začala svůj čtyř stý třetí den oběhu kolem Slunce. Samozřejmě spolu se svými satelity, které obíhají kolem ní, neboť ona je středem našeho Vesmíru. Tedy, jablunkovský děda se za ní po bytě spíš šourá, neboť Andulka je v neustálém pohybu. Vzhledem ke své porouchané motorice však neplním úlohu hlídače nebo nosiče. Byla mi přidělena funkce uklízeče všeho, co naše princezna upustí, přemístí, vytáhne, roztahá či rozdrobí. Při poslechu hitů „Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte?“ případně „Měla babka čtyry jabka“ chodím po našem bytě jak po minovém poli, abych neuklouzl na kostce či nezakopl o panenku, které se tu a tam snažím sesbírat spolu s desítkami jiných hraček a vracet je zpět do velkého plastového koše, který vzápětí Anča s radostným pokřikem a s křepčením vyvrátí. Spatří totiž v barevné změti „Mimi“, což je jakákoliv panenka, anebo „Koko“, dřevěnou slepičku na kolečkách, kterou lze tlačit před sebou na tyčce anebo tahat za sebou. Jednoduchá dřevěná hračka, jejíž podoba a princip jsou už dva tři tisíce let stejné, strčí v oblíbenosti hravě do kapsy všechny dnešní sofistikované hračky.

Občas si zahraji na motivačního kouče stravování, kdy se snažím Andulku nahnat k jídlu krtečkovskými výrazy „ňami, ňami“ nebo „pití, pití“. Často bez výsledku, neboť náš střed Vesmíru si dělá zásadně jen to, co v danou chvíli chce. Ráda je krmena za pochodu. Tu a tam je mi svěřena i role baviče, obvykle ve smyslu zaměstnání její pozornosti, když zrovna není „mami, mami“ poblíž. Prohlížíme si třeba knížky se zvířátky a děda pak vydává zvuky jako, „haf, haf, béé či ga, ga“. Včera už mě Anča úplně zpitoměla. Ukázala prstíkem rezolutně na lva a děda, slavný literát, zahýkal „iá iá“

Krásné, šťastné a osvěžující chvilky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven + eight =