Tenkrát

Před třiceti lety jsme probudili v novém státě. Místo radosti jsem cítil podivnou kocovinu, neboť ani popůlnoční konzumace lihovin nezmírnila smutek nad rozpadem Československa, tehdy už České a Slovenské federativní republiky, každopádně státního celku, ve kterém jsem trhal nezralé maliny dětství a mládí i zralejší plody ranné dospělosti.

Cítil jsem se, stejně jako mnoho Čechů a Slováků, podveden, že o rozdělení neproběhlo referendum. Pozdější průzkumy ukázaly, že by většina občanů hlasovala proti. Byť se část mé nejbližší rodiny žijící ve Sliači rázem ocitla za hranicí, rozhořčení z mnichovského efektu „o nás – bez nás“ brzy vyvanulo. V pondělí 4. ledna jsem nastoupil, co by redaktor do týdeníku Třinecký hutník, dcery byly malé, nebyl čas tesknit za Československem. Dnes hodnotím jeho rozdělení jako jediný pozitivní politický a společenský přínos Václava Klause. Slovenská frustrace živená pocitem české nadřazenosti by způsobila mnoho problémů. Pes a kočka také nesdílejí stejnou boudu.

Dnes je Slovensko vyspělý silný stát, který v mnoha směrech předběhl svého někdejšího většího bráchu. Slováci už od roku 2014 nemusí řešit, zda má jejich prezident komunistickou minulost. Nehledě k tomu, že čistokrevná komunistická strana zanikla u našich východních sousedů už v roce 1990. Sice se tamní soudruzi rozptýlili do jiných parlamentních stran, ale nestrašili jako čeští bolševici ve sněmovně ještě třicet let po Sametové revoluci. Slovensko je v rámci Schengenského prostoru také součástí eurozóny, tudíž je pevněji ukotveno v Evropské unii a dávno neřeší nekonečné a vesměs populistické spory o přijetí společné měny.

Rozdělení Československa proběhlo pro svět nečekaně hladce, především kvůli tomu, že od dob Habsburků byly jasně vytyčené hranice a neexistovalo žádné utlačování menšin.

I po třech dekádách se však během české hymny po verších „země česká, domov můj“ v myšlenkách nadechuji ke geneticky zakódovaném pokračování „Nad Tatrou sa blýská“.