Švédská neděle

Evropu mám sježděnou docela slušně, navštívil jsem Vatikán, Vaduz i Velkou Británii, Bulharsko, Belgii i Brno, jen Skandinávie, když nepočítám dánský Bornholm, mě zatím míjí. Pouze jednou za uherský rok, jehož délku určuje moje žena, navštívím Švédsko. Z Mlýnské 35 je to přesně 59,9 kilometrů, se zaparkováním v neděli dopoledne i šedesát…

Návštěvu chrámu levného nábytku IKEA považuji za psychickou torturu srovnatelnou s omíláním mudrlantských hitů zlatoslavičí kapely No Name českými rádii. Horší už je jen nucený poslech malých vrzálistů během koncertu žáků základní umělecké školy, kdy rodič čeká na vystoupení svého nadaného dítka, které podle Murphyho zákonů hraje jako poslední. Manželce, která se o mě stará jako o vlastního, nelze oponovat, zvlášť když potřebujeme koupit konferenční stolek, jenž má nahradit ten stávající pořízený v roce 1988 z novomanželské půjčky…

Malé Švédsko představuje sofistikovaný labyrint cestiček mezi vystaveným nábytkem, který si posléze šťastný kupující odveze v jednotlivých dílech domů. Smontováním obyčejné skřínky pak člověk stráví ve stavu počínajícího šílenství zbytek dne, případně večera. Než rozluští a pochopí samotný návod, zpravidla zalije švédské masové kuličky několika panáky destilátu bez ohledu na značku. Závěrečná radost z toho, že sestavený nábytek vypadá skutečně jako ten v obchodě, doplněná pýchou na svou zručnost kutila Tima, přebije naprosté vyčerpání. Stav Nirvány koresponduje s reklamním heslem IKEA „Aby byl každý den nádherný“…

Ve snaze zkrátit muka vybral jsem zkratku k oddělení stolků, i když šipky na zemi naznačovaly, že kráčíme v protisměru. Míjely nás typické „ikeácké“ páry. Žena s rozzářenýma očima a s papírkem v jedné ruce, kterak druhou za sebou vláčí muže s výrazem somnambula, jehož pohání vpřed pouze vidina masových kuliček. Brzy jsem si pochopil, že jsem zvolil zkratku z filmu Sněženky a machři, tzn. „Je to sice dál, ale zato horší cesta“. Když jsme konečně našli ten správný stolek, požádal jsem manželku, ať mi udělí milost s tím, že ji počkám u vchodu/východu. Má žena se posléze ztratila v labyrintu. Prý musí ještě dolu?!?

Příští hodinu jsem odpočívaje v křesílku sledoval davy lidí proudící tam a zpátky. Výsledkem mého pozorování byl závěr, že nám Nohavica v písničce „Černá Ostrava černá“ vali kliny do hlavy. Až na jednu pajdavou Vietnamku mě míjeli jen samí bělouši. Černoch nebo Rom ani jeden. Vypadalo to, jako by v Ostravě zavedli vyhlášku o rasové segregaci, kde stojí, že občané tmavé pleti a Okamura, mají na jiném místě, třeba v Přívoze, svoji vlastní prodejnu nábytku…

Další pitomé úvahy uťala má žena, která přivezla v pojízdném vozíku v papundeklových krabicích rozložený stolek a řadu dalších věcí nezbytných pro chod domácnosti, které posbírala cestou…

Večer jsme pak společnými silami konferenční stoleček sestavili. IKEA nelhala. Den to byl nádherný…

Vážně…