A líto mi je…

Tak nevím. Jsem z toho zmaten. Do písní Jaromíra Nohavici jsem se stejně jako desítky tisíc jiných lidí mé generace zamiloval už hluboko v osmdesátých letech. Jeho nádherně poetické i humorné texty nám pomáhaly snést totalitní marasmus. Drnkaje neuměle na kytaru pěl jsem „Když mě brali za vojáka“ či „Dokud se zpívá“. Jeho krásné písně znají v Česku všichni. Nedávno jsem se nostalgicky dojímal u „Poruby“, protože v ní Nohavica zpívá také o mém dětství. Teď na mě z internetu vyskakuje odporná fotka „našeho“ Jarka, kterak si vysmátý jak lečo s medailičkou v klopě potřásá rukou s imperátorem Rusi Putinem…

Zcela chápu Nohavicovo romantické okouzlení Puškinovským carským Ruskem. Ve dvaceti ovlivněn četbou Dostojevského, Lermontova, Gogola či baladami Žanny Bičevské jsem si také představoval, jak popíjím vodku, hraju si s revolverem a vyzývám na souboj všechny, kteří mi chtějí sbalit milovnou Naděždu Ivanovnu. Poté, co jsem četl „Jeden den Ivana Děnisoviče“ od Solženicina mě romantika přešla a pochopil jsem, že majitelé široširé ruské duše jsou rovněž schopni povraždit miliony nevinných lidí ve jménu zrůdné ideologie. Zrovna včera během sledování filmu „Balady o pilotovi“, kde agenti KGB uštvali a zavraždili bývalého letce RAF, jsem bezděčně několikrát prohlásil „ty kurvy komunistické“. Agentem KGB byl také Vladimír Putin, která dal pokyn k obsazení území jiného svrchovaného státu. Malý velký muž, jenž předal našemu národnímu bardovi Puškinovu medaili za upevňování přátelství a spolupráci mezi národy, nemilosrdně perzekuuje své kritiky a okupaci Československa v srpnu 1968 vydává za pomoc při potlačení kontrarevoluce. Je pravda, že Nohavica už před pětatřiceti lety překládal a zpíval verše tehdejších kritiků socialismu Vysockého a Okudžavy, kterému bylo líto, že se už nesetká s Puškinem a nezajde s ním do bistra U sedmi hus. Patří mu zato obdiv a uznání, o tom žádná, ale medaile od Putina? Jsem z toho zmaten…

Jako samozvaný rádoby „moralizátor“ se nemilosrdně navážím do místostarosty Luboše Čmiela, kterého znám přes třicet let, jen proto, že hájí zájmy Babišova Hnutí ANO, na jehož příznivce uplatňuji princip kolektivní viny za napomáhání destrukce demokracie v Česku. Co si mám tedy nyní myslet o Nohavicovi? Proč útočím na kluka, který neměl s komanči nic společného a už vůbec nebyl jako Babiš s Nohavicou spolupracovníkem StB, akorát se dal z mého pohledu do služeb špatné strany? Měl bych vynechat Jarka Nohavicu jen proto, že je mimořádný básník a písničkář? Jsem z toho zmaten…

Není mi líto, že se Jarek nesetkal z Puškinem, je mi líto, že se setkal s Putinem…

„Před tebou se skláním má bezbřehá epocho poznání
a vzdávám ti hold lidský rozume nad rozumem
a líto mi je že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme
a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zem“