Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu … Gogol
Rubriky

Reminiscence…

Iniciace neboli zasvěcení je rituál, prostřednictvím něhož je osoba uvedena do nějakého společenstva. Jedinec v ní deklaruje příslušnost ke komunitě. Člověk si vymyslel křest, biřmování, obřízku, šamanské halucinace, svatbu či vstup do politické strany. Například adepti hnutí ANO si musejí vložit do úst kostelecký párek a třikrát rychle odříkat slovo „Babiš“. Zájemci o členství v hnutí Úsvit přímé demokracie museli pít sake tak dlouho, dokud jim nezačal připadat Okamura inteligentní a čestný. Rituálem prošlo jen osm, ostatní skončili na záchytce. Iniciace bývá též branou do dětské party…

Moje paměť startuje jak studený dieselový motor. Většinou sebou cuká a nic, jindy nečekaně naskočí snadno. Zvlášť vzpomínky na dětství se začínají podobat archeologickým vykopávkám. Tuhle jsem náhodou narazil na střepy událostí, které čekaly na objevení desítky let…

Areál třinecké „čtverky“, kam jsem chodil do školy, odděluje od Lyžbic bezejmenný potok. Pramení někde na Kamionce, po pár kilometrech se vlévá do Olzy. Byť se přes něj dalo pohodlně přejít přes dva mostky, všichni jsme chodili přes kovovou trubku zabetonovanou do kameny zpevněného koryta toku. Skrývala kabelový rozvod veřejného osvětlení. Délka tři metry, výška metr nad vodou. Žádná velká překážka. Přesto se jednalo o jakýsi iniciační rituál. Kdo chtěl patřit do komunity školy a třídní party, chodil přes trubku. Cestička k domovu se známě vinula právě tudy. Až na to, Karel Václav Rais jistě neměl na mysli kovovou ochranu kabelu VO. Můj kamarád, který chodil na čtverku také a shodou okolnosti bydlí v paneláku třicet metrů za potokem, jednou nedopatřením zaparkoval auto tak nešťastně, že blokovalo vstup z betonového parkoviště na vyšlapanou pěšinu k trubce. Ráno našel vozidlo posprejované notoricky známými kresbičkami zjednodušené anatomie pánského a dámského přirození. Podobně jako šimpanzí tlupa si školní komunita bránila své teritorium. Před čtyřiceti lety i dnes…

Velmi mě potěšilo, když jsem zjistil, že iniciační přechod přes vodu je stále namístě. A stejně jako tehdy po něm balancují děcka. Akorát jejich tašky na zádech mi připomínají obří padáky pro výsadek na území nepřítele. Uklidnil mě fakt, že i tak banální část mého dětství, která spoluvytvářela mou osobnost, nezmizela…

Když se v Jablunkově ocitnu náhodou ve společnost svých vrstevníků, případně známých o něco starších, kteří začnou dřív nebo později vzpomínat na to, kde si hráli, kam chodili do školy či na rande nebo na pivo, že tam stál dům, který zmizel v čase, neboť vyklidil pole panelákům, jestli v něm bydlel ten či onen, případně čí to byl příbuzný, mlčím. Nemám tu svou kovovou trubku přes potok…

8 komentářů u Reminiscence…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × 3 =