Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu … Gogol
Rubriky

Atletika

Ano, za starých časů byl na základní škole nejoblíbenějším předmětem tělocvik. Dnes to zní jako pohádka na dobrou noc s oslovením „Milé děti“. Neumím si představit, že by tělocvikář zavelel současným malým lenochům a vzal je na osmikilometrový výběh. Za každého počasí. A vzhledem k tomu, že se u našeho učitele tělocviku jednalo o bývalého reprezentanta v maratonu, doslova nás zničil. A to ještě následovala hodina zeměpisu, při které jsme sušili mokré tepláky na radiátorech a ničili chováním, které ještě ovlivňoval adrenalin, popletenou učitelku. Chodil jsem do atletické sportovní třídy na třineckou „čtverku“. Tímto sportem jsem žil krásných sedm let…

Z hlediska sportovních podmínek byl tehdy Třinec zemí zaslíbenou. Postoj k reálnému socialismu šel stranou, svět byl poměřován tréninkem a výkony na atletickém oválu. V tréninkovém středisku mládeže nám naordinovali pravidelný režim. Tříhodinové tréninky kromě čtvrtku a neděle celý týden. Po rozklusání atletická rozcvička, krátké sprinty, pak specializovaný trénink, v mém případě to byl běh přes překážky. Občas nám trenér dřinu zpestřil. Běhali jsme do schodů, do kopce s kazajkou napěchovanou olověnými cihlami jak agenti FBI v neprůstřelných vestách při zásahu, tahali jsme pneumatiku, někdy i trenéra. Závěr patřil výběhu a fotbálku. Kopaná na tartanovém povrchu měla zvláštní kouzlo. Pád znamenal v lepším případě velký šrám, v horším podvrtnutý kotník. Svět byl nádherný…

K atletice patřily závody, kde jsme prodávali tréninkovou dřinu. Většina z nás střídala úspěchy s neúspěchy. Zatímco jsme si v potu tváře honili triko, v jedné disciplíně nebylo co řešit. Přišel, hodil dvakrát tak daleko než jeho soupeři, zvítězil, odešel. Jan Železný. Jeho samozřejmou výjimečnost nikdo neřešil, prostě to bylo tak. S kamarádem a parťákem v překážkách Jiřím zvaným „Kovča“ jsme kočovali za závody po celé republice. V necelých patnácti jsme už bydleli po hotelích. Byli jsme bezprizorní a dospělí. Příslušnost k atletické partě člověka přivedla i k jiným dovednostem. Naučil jsem se kouřit a pít pivo. Vzhledem k spáleným kaloriím to neubíralo na výkonnosti. Každopádně v mém pokojíku visel plakát s tehdejší světovým rekordmanem na 110 metrů překážek Renaldo Nehemiahem a bronzová medaile z mistrovství ČSSR…

S královnou sportu jsem se rozešel v osmnácti. Neměl jsem na mužské překážky potřebnou výšku, dlouhé nohy ani rychlost. A tím pádem ani výsledky. Zánět ledvin mi naštěstí dal možnost ji důstojně opustit. Ale zůstal nám vřelý vztah…

Naše láska měla vrcholit během Zlaté tretry v roce 2008, kdy do Ostravy dorazil nejlepší překážkář světa Dayron Robles. Na mítink mě pozval známý z nejmenované firmy. Seděli jsme nad cílovou rovinkou. Ideální výhled. Můj pohled do programu zřejmě zamlžil hlad. Počkali jsme ještě na exhibici Usaina Bolta a zamířili do VIP stanu na raut. Tam však bylo vymeteno jak v hlavě Ornelly Štikové. Nakonec jsme snědli párek v rohlíku u boudy před stadionem ve společnosti výškaře Báby. V momentě, kdy jsem s mastnou hubou dosedl na své místo, ke svému zděšení jsem spatřil, kterak fenomenální Kubánec obíhá vítězné kolečko a na světelné tabuli září čas 12,87 s, tedy hodnota nového světového rekordu! Orgasmus s královnou atletikou zažili jiní…

Moje žena měla doma u televize upřímnou radost, že jsem byl jako bývalý překážkář u toho. Dalo mi pořádnou práci vysvětlit ji, co se stalo. Smála se mi ještě měsíc…

1 komentář u Atletika

  • Táta se taky hodně věnoval atletice, jeho let ke hvězdám ale dost brzy utnuly špatné známky, které se doma prostě netolerovaly…
    Já osobně zatím bodovala zhruba 4x, ovšem na úplně jiné dráze, na dráze umění (poprvé v celostátní výtvarné soutěží v 8. třídě, podruhé když mi ve škole (střední) udělali téměř výhradně mou výstavu, potřetí, když jsem obhájila svou maturitní práci a počtvrté když se prodaly moje kresby na bleším trhu v Jablunkově).
    Co se sportu týče, nikdy jsem nevynikala. Neběhala jsem nijak rychle, neskákala oslnivě vysoko, neházela daleko. Ale vždy mě to táhlo ke koním. Nikdy jsem sice nezávodila, ale jak to jde, jezdím. Jen škoda, že na vlastního nemám ani peníze a ani místo. 😀 Snad někdy…

    PN

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × 1 =