Májová romantika

„Celej večer je do mě celá žhavá. Dostanu ji k sobě a jen tak pláchne? Když uteču holce já, tak mám aspoň tu slušnost se s ní nejdřív vyspat. Říká se tomu slušné vychování.“
Barney Stinson

První květen je dnem, kdy dívky a ženy nutí své partnery hledat rozkvetlou třešeň, pod kterou musí být políbeny, aby tzv. neuschly. Co to znamená, dodnes netuším. Většina mužů však nesdílí tyto romantické představy, navíc často ani nerozezná třešeň od smrku, takže nakonec zatáhnou svou milou pod nejbližší libovolný kvetoucí stromek, v nouzi stačí i ten, který roste u parkoviště před Tescem, aby měli klid…

Svátek zamilovaných na prvního máje existuje pouze v Česku. Tradice má jednak keltské kořeny, předchází mu paradoxně magický satanský svátek, kdy jsou symbolicky páleny čarodějnice, druhak staví na étosu básně všech českých básní, lyrickoepické skladbě Karla Hynka Máchy „Máj“. Kdo by neznal úvodní verše „Byl pozdní večer – první máj, večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj“, zbytek si pamatuji proto, že jsem se jej musel naučit zpaměti jako trest za to, že jsem na gymplu sabotoval povinnou četbu, konkrétně román Marie Majerové „Siréna“…

Máchův „Máj“ vnímám jako impozantní dílo české literatury, jeden z pilířů, na kterém stojí náš současný jazyk. Vzhledem k době svého vzniku, kdy ještě většina těch, kteří si hráli na Čechy, v soukromí „šprechtila“, představuje báseň plná libozvučné a nádherné češtiny doslova zjevení. Pochopili to však až Němcová s Nerudou. Máchovi současníci „Máj“ kritizovali za to, že není vlastenecký a osvětový. Nutno podotknout, že naštěstí. Stejně impozantním byl sám Karel Hynek, který podle všeho v rozporu s biblí všech romantiků nepěl jako slavík svou lásku růžím a nešeptal o lásce jako tichý mech. Svou milou Lori nevodil k hladkému jezeru v křovinách stinných, ale „pical ji a fikal pozadu“ přehnutou přes stůl. Ve svém tajném deníku píše „Já ji odkryl pozadu a koukal jsem se na ni. Ta má mordyjánskou prdel! Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom, jak hluboko dovnitř jsem se dostal“. Zda nad nimi v té chvíli slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky planoucími tam, co slzy lásky, básník nepíše…

Mácha fascinoval už svým zjevem. Podle jeho současníků měl středně vysokou postavu, snědý aristokratický obličej, černé oči a vlasy, vousy „obrostlou celou bradu, což nebylo zvykem“. Oproti panující módě nosil vždycky černou vestu, černý šátek na krku bez límců, světle šedivé pantalóny, červenou čapku, případně vysoký černý klobouk, a světle šedý plášť s červenou podšívkou. Chodil také ve vysokých jezdeckých botách s ostruhami a s bičíkem v ruce. Není divu, že výstředně oblečený pohledný bohém působil na ženy jako magnet. Vystudovaný filozof a právník je jistě oslňoval svou inteligencí a ostrovtipem. Zlé jazyky ale tvrdily, že básník byl zároveň náladový žárlivý macho. Silně pochybuji, že by se romanticky procházel po Petříně s květy šeříku, jak naznačuje jeho socha, ledaže by hledal další ženskou s mordyjánskou prdelí, kterou by na prvního máje pod rozkvetlou třešní pical pozadu…

Je pozdní večer – první máj,
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“