Trocha historie…

Mé cvičené oko vidí, že tu jde jistě o mnohem víc, než může zachytit ucho.
Jacques Clouseau

„Nekácej nám ty duby, Adalberte“, varovali Prusové podivného mnicha odkudsi z Bohemie, který se jim motal v posvátném lese a vykládal na potkání nesmysly o bohu, který je jeden, ale zároveň tři. Když ani po několikerém napomenutí neposlech, tak Prusům nezbylo nic jiného, než pomatence propíchnout. Jeho hlavu pak poslali do polského Hnězdna knížeti Boleslavovi Chrabrému se vzkazem, že pokud chce i zbytek, musím pěkně solit. Kníže s požehnáním německého císaře Otty III. udělal z Adalberta obratem mučedníka a využil jeho příkladu k šíření křesťanství ve vlastní zemi. Svatý Vojtěch alias Adalbert zemřel za svou víru právě 23. dubna před 1019 lety a naplnil úděl Járy Cimrmana o tom, že česká dovednost pomohla zase jednou k vítězství borcům jiných národů…

Slavníkovec Vojtěch byl ve své vlasti osinou v zadku. Především knížeti Boleslavovi II., který z něj udělal pražského biskupa, druhého v pořadí, ale prvního Čecha, neboť chtěl tímto krokem pacifikovat konkurenční rod v české kotlině. Silní Slavníkovci ovládali území dnešních východních Čech, měli svá hradiště, stavěli kostely, razili si vlastní mince a starý Slavník si nechával říkat kníže. Jeho vzdělaný a ctnostný synáček si navíc dovolil kritizovat Přemyslovce, že pokud si nadále chtějí říkat křesťané, měli by omezit chlast, cizoložství, zbavit se nadbytečných manželek a především zrušit obchodování s otroky. To by ovšem znamenalo vážný ekonomický problém. Praha byla v té době největším supermarketem s otroky ve střední Evropě, což byl hlavní zdroj financí knížete Boleslava II. Není proto divu, že si ti dva nepadli do oka a znechucený Vojtěch, jinak též autor prvního hitu „Hospodine pomiluj ny!“, se více zdržoval v Římě či na císařském dvoře než doma. Naštěstí pro něj…

Přemyslovci se rozhodli Slavníkovce vyvraždit. Jejich kníže Soběslav pomáhal se svými bojovníky, podobně jako Boleslav, císaři Ottovi obracet na křesťanskou víru nějaké pohany, v Libici zůstala jen nepočetná družina, ženy a děti. Prahou najatí Vršovci přitáhli k sídelnímu hradišti Slavníkovců 28. září 995, snad aby dokázali, jak ctí výročí vraždy knížete Václava, tehdy již považovaného za svatého, útokem dobyli hradby a začal masakr. „Vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže a ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů“, píše Kosmas. Toho dne de facto vznikl český stát. Přeživší bratři Soběslav, Vojtěch a Radim zůstali v Polsku. Zdrcený Adalbert se o dva roky později rozhodl spáchat sebevraždu misií…

Češi se vzpamatovali až v roce 1039, kdy jim došlo, že legenda svatého mučedníka by mohla být prospěšná. Provedli to v souladu se svou holubičí povahou. Kníže Břetislav I. se svým vojskem dobyl Hnězdno a ostatky Vojtěcha Polákům slavnostně ukradl. A při té příležitosti nejsvětější katedrálu raného polského státu vyloupil, a to včetně hrobů, vypálil a nechal zbořit. Česko-polské vztahy nezačaly zrovna ideálně…

Krleš! Krleš! Krleš!

P.S. Pro rýpaly dodávám, že není jasné, zda Prusové hlavu Vojtěchovi uťali a do Hnězdna vůbec poslali. Něco však nebylo v pořádku, protože později se vyskytovaly dokonce tři mučedníkovy lebky. Takže buď Poláci popravili ještě dva neznámé misionáře, aby Češi nešlohli tu pravou, anebo byl Vojtěch ze siamských trojčat. Také není zřejmé, zda na Libici útočili najatí Vršovci, anebo bývalá posádka přemyslovského Krakova, kterou vyhnali Poláci, čímž přišla o majetky. Jasné je pouze to, že Slavníkovci i Piastovci byli stejní zpustlíci jako Přemyslovci…