Divný kníže

„Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla“. G, Emi, G, D7, G, Emi, G, D7. Krylův „Anděl“ byla první píseň, kterou jsem se kdysi naučil brnkat na kytaru. Tři akordy se daly zvládnout. Lyrický protestsong patřil k povinné výbavě beznadějných romantiků, kteří chtěli zapůsobit na dívky. Snažil jsem se dodat hlasu sametový témbr a tváři výraz těžce zkoušeného intelektuála. Autistický Sheldon Cooper z Teorie Velkého třesku by mi určitě položil otázku „A tímto jsi chtěl dosáhnout koitu?“. Ano, ale marně. Byť jsem měl v repertoáru ještě „Lásku“ a Bratříčka“. Vrcholným číslem však byla píseň „Pušky a děla“. Když jsem zpíval „v ešusu žrádlo, a kdyby se padlo, tak napište starý, že nepřijdu domů“, tvářil jsem se jak otrlý voják v zákopu minutu před bodákovým útokem…

Kryla za mého mládí poslouchali všichni, jeho písně byly ze zapovězené rajské zahrady svobody ovocem nejlákavějším. Jeho alba se uchovávaly na starých „emgetonkách“ jak v době Temna po chalupách Bible kralické. Básník s kytarou by se předevčírem dožil sedmdesáti dvou let. Když se v listopadu 1989 vrátil po dvaceti letech domů, většina z nás byla překvapena. Čekali jsme urostlého chlapíka, místo mrňavého mužíčka s knírkem jak Čtverák Kacafírek. Když však začal zpívat, melodie „padala z nebe jako mana“…

Malý Velký muž, který rád kriticky glosoval dobu, zůstal po první vlně euforie tak trochu bezprizorní. Nelíbily se mu divoké počátky kapitalismu, Klausova kuponová privatizace, těžce nesl především rozpad Československa. Toho okamžitě využila ČSSD v čele s Milošem Zemanem, který se jím tehdy zaštítil a dodnes se vydává za jeho přítele. Faktem však zůstává, že se na rozdíl od Havla zúčastnil písničkářova pohřbu…

Karel Kryl v roce 1993 o Zemanovi prohlásil: „Veliký člověk – vzrůstem i svým chováním. A je si toho dobře vědom, což vždycky přináší rizika. Je tak zamilován do pointy, že by za ni prodal babičku. Za elegantní výrok vymění možná i politický názor. Na druhé straně inteligentní a zřejmě fundovaný. Kdyby zapomněl na zalíbení v sobě, mohl by být důstojným šéfem opozice, případně vládnoucí koalice. Má na to – stejně jako na to má i Václav Klaus. Ale oba potřebují poradce, kteří je budou kopat do nohy a připomínat: nejste tak krásní, jak se vám zdá.” Prorocká slova…

„Velký člověk“ to po dvaceti letech od předčasného skonu Karla Kryla dotáhnul až na Hrad. Jeho suitu v čele s „viceprezidentem“ Ovčáčkem tvoří lokajové a kývači, kteří mu vetché nohy neokopávají, naopak jej utvrzují v tom, že je mnohem krásnější, než se všem zdá. A radit si beztak nenechá, protože je nejchytřejší na světě. Co se rádců týče, moc by mě zajímalo, co by dnes básník s kytarou řekl na to, že jedním z poradců je Číňan, což nápadně připomíná bratrskou pomoc sovětských agentů KGB, kteří řídili naše totalitní státníky. Jak by glosoval Zemanovo chování vůči oponentům a ženám…

Co by autor slavné hymny „Bratříčku, zavírej vrátka“, reagující na 21. srpen 1968, řekl na to, že policie opět brání občanům protestovat proti komunistům, ovšem pro změnu čínským, a to se souhlasem prezidenta. Jak by se tvářil, kdyby se dozvěděl, že Zeman děkoval zasahujícím policistům mimo jiné slovy „Váš nevděčný úděl často spočívá v tom, že bráníte projevu duševně nenormálních lidí“. Že úctu k vlastnímu národu vyjádřil slovy „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ Že šíří xenofobii a klaní se Rusům a Číňanům, od kterých „se chce učit“. Kryl by nemusel nic říkat, už o tom kdysi zpíval…

„Kam šlápl, vyrůstaly jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly, tak pomohl jim plyn,
hnal vítr plevy z polí a Kristus křičel z kříže,
když rány léčil solí ten prapodivný kníže,
hnal vítr plevy z polí a Kristus křičel z kříže,
když rány léčil solí ten prapodivný kníže.

Měl místo básní spisy a jako prózu mor
a potkany a krysy a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky, v nichž vítězila zloba,
měl klobouk z peří rajky a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky, v nichž vítězila zloba“.

Divný kníže (1969)