Můj rok 2015

Tak především, přežil jsem ho. A to spolu s celou rodinou a v relativním zdraví a pohodě. To je nad všechny loňské události. Obě mé dcerušky získaly vysokoškolské tituly, což moje milá maminka komentovala poznámkou „Tak mosz teraz duma trzi baby z vysokum szkołum, jyny ty źeś zostoł taki gupek“, nevdaly se a neobdařily mě vnuky. Ne že bych se do dědečkovství hnal, ale když se vám místo erotiky začne zdát o dětech, když se rozněžníte při pohledu na libovolné caparty, je to na pováženou. Pořád si ještě ráno před zrcadlem opakuji „Jsem stár, jsem stár, jsem superstar“, ale už to nezabírá jako kdysi. Ksicht se rozplizává a vousy dostávají svěrákovský odstín…

Jako obsedantního kompulzivního psychotika, který až úzkostně trvá na stejných věcech a opakujících se činnostech, což se pozná mimo jiné podle toho, že musím kontrolovat mnou již dvakrát zamknuté dveře a botu si nazouvat nejprve na pravou nohu, mě žádná výrazná změna nevykolejila a nepřivodila depresi. Především proto, že se nestala. Žiji už 28 let se stejnou ženou, bydlím už 16 let ve stejném bytě, spím ve stejné posteli a usínám výhradně na stejném levém boku. Loňský rok byl prvním celým, kdy jsem nestarostoval, což se stalo naposledy v devadesátém sedmém. Po letech jsem klidně usínal s tím, že mě příští den nebude čekat v kanceláři nějaký hejhula, který si bude stěžovat na souseda, že mu zabral novým plotem dvacet centimetrů čtverečních jeho pozemku. Dokonce mi přestalo vadit potkávat na rynku některé pitomce. Pijí teď krev novému vedení města. A mě je to šumafuk…

Když už jsme u toho potkávání, přes panickou hrůzu xenofobních občanů Česka včetně těch jablunkovských z migrantů, které nakazili bacilonosiči Zeman a Klaus, jsem v našem městečku žádné běžence, co nám chtějí sníst naši polívčičku, nepotkal. Na rozdíl od nich a milionů dalších lidí na světě jsem se měl jako prase v žitě. Z kohoutků mi tekla voda, ze zásuvek elektrický proud a v obchodech jsem měl k dispozici tolik jídla a zboží, že by z toho žilo Somálsko celý rok. Nikdo po mě nestřílel, nevyhazoval se do luftu. Vláda sice nic moc, ale není to režim, který mi bere svobodu či majetek. Můžu si psát a říkat, co chci, tedy s jistou sebereflexí, samozřejmě, aby mi bližní můj nedal přes držku a žena mě nevyhnala z domu…

Zkrátka světla svítí, stěrače stírají, ostřikovače stříkají, společnost a stát se nehroutí, naopak funguje jak má. Kéž by letošek zůstal stejný…

Přeji všem pevné zdraví!