Pízza otrubáre

Milé děti, za devatero horami, za devatero řekami a jednou ucpanou dálnicí leží Barrandovské ateliéry, bájná krajina fantazie, ve které vznikaly vánoční pohádky. Za časů vašich otců a dědů zde natáčeli nádherné filmy, které nestárnou a baví vás podnes. Mají jednoduchý, snadno čitelný příběh a minimum kouzel. Někdy stačí jen zpívající kytka, nevyčerpatelná solnička nebo krásné šaty v oříšcích, případně sympatičtí čerti, kteří trestají zlo. Postavy neříkají věty jako „Doufám, že se nechceš utopit? To nejde, umím plavat“ nebo „Mám pocit, že jsem z ničeho udělal něco“, které mají problém pochopit i dospělí. Milé postavy ve starých pohádkách se hloupě nepitvoří a především urostlým hrdinům neubírají na mužnosti ani bílé punčochy, které občas musejí nosit. Zakrslý Jiří Mádl (Svatojánský věneček) v bělostných štramplích by vás vyděsil víc než pekelný Lucifer…

Faktem však zůstává, že chlap narozený v šedesátých letech minulého tisíciletí přirozeně vnímá současné pohádky jinak, než dnešní děcko. Kdybych odečetl časový odstup, který dělí naše nejmenší od pohádek jako „Pyšná princezna“ nebo „Byl jednou jeden král“, od svého data narození, dostávám se do doby, kdy bratři Lumiérové vynalezli kinematograf. Což mě upřímně děsí víc než představa Mádla v bílých punčochách! Je to však zároveň důkazem nesmrtelnosti dobrých pohádek. Možná se ale letošní vánoční pohádky dětem líbily víc než „Tři oříšky pro Popelku“, co já vím…

Česká televize odvysílala na Štědrý den pohádku „Korunní princ“ a v druhý svátek vánoční zmíněný „Svatojánský věneček“. Děj prvního filmu se točí kolem boje dvou bratrů-princů s tím, že starší je hodný a bezelstný, mladší zlotřilec se snaží následníka o trůn zlikvidovat pomocí lektvaru zapomnění, který kdysi patřil zlému čaroději obývajícímu Zapovězený les. Ani trojnásobná amnézie však nezmění korunního prince v uslintaného dementa, navíc se opět potvrdí, že kouzla nepůsobí na osoby, které mají v palici vymeteno. Hrdina si 90 minut vystačí s výrazem udiveného děcka a větou „Dobrý den, tady je ale krásně“, zloduchovi pomáhá sluha a zámečník na volné noze Pakosta, v mých očích nejzajímavější postava pohádky. Pavel Kříž, který jej hraje, současně natáčel film „Lída Baarová“, v němž ztvárnil Hitlera, takže mu Adolfovu patku změnili v jakýsi punk kokrhel. V jedné chvíli zlý bratr usiluje dokonce o trůny dva, což Pakosta s planoucím pohledem v dál vtipně komentuje větou „Spojením dvou království stvoříme říši!“. Narážka na Hitlerovy světovládné choutky mě upřímně rozesmála. Jinak se režisér zjevně inspiroval filmy Princ Bajaja, Shrek a Příběh rytíře. Čaroděj se zde jmenuje Kruciatus, stejně jako obávaná kletba způsobující bolest v Harry Potterovi. Že Crucio znamená latinsky „mučím“, mi přišlo příznačné. Což jsem ovšem odvolal ihned po zhlédnutí „Svatojánského věnečku“…

Obsazování Jiřího Mádla do role princů či hlavních hrdinů mi připadá tragické, neboť i ve svých třiceti vypadá pořád jako snowboarďák vřeštící „stříkej!“. Neméně tragický je fakt, že přihlouplou pohádku, plnou rádoby vtipných výrazů jako „ty mi pomoči“ nebo „plesnicilín“, s komplikovaným dějem a pitvořícími se postavičkami v podání našich hereckých hvězd natočil můj oblíbený Jiří Strach (Anděl Páně, Osmy, Labyrint) a napsal Marek Epstain (Ve stínu, Osmy). Jistě, každý má slabou chvilku, ale „Svatojánský věneček“ se opravdu nepovedl. Tvůrci vyrobili „pízzu otrubáre“, která chutnala snad jen Ivanu Trojanovi v roli jakéhosi italského komorníka s přízvukem cirkusového klauna…

Có to všéchno známená?

P.S. Abych tvůrcům pohádek nekřivdil, Alice Nellis letos natočila skvělou pohádku „Sedmero krkavců“. Především Martha Issová v roli nemluvící Bohdanky mě uchvátila! Její mimika a gestikulace působily legračně i mile zároveň, hlavně ale naprosto přirozeně. Pokud za svůj výkon nezíská Českého lva, tak mě „akademici“ vážně namíchnou…