Nic nezmění můj svět

Slova odtékají, jako
nekonečný déšť do papírového pohárku,
loudají se, když odcházejí,
vypaří se na cestě vesmírem.
Kaluže smutku, vlny radosti se ženou
mou otevřenou myslí,
zmocňují se mě a mazlí se se mnou.

Jai guru deva om
nic nezmění můj svět…

Málem jsem zapomněl! Ještěže má člověk zubaře. Už jsem polou ležel, sedě půl, hubu otvíral dokořán, když se mě zeptal, zda jsem si včera tichou pietou a hlasitou hudbou připomněl smutné výročí. Když je člověk psychicky připravuje na dentální masakr motorovým zubním vrtákem, moc mu to nemyslí. O Woodym jsem přeci psal?! Naštěstí se zubařova laborantka jmenuje Lucie a má oči jako kaleidoskop. LSD neberu a trávu už jsem nekouřil léta, tak co se děje? Bingo! Včera bylo osmého prosince! Pětatřicet let od chvíle, kdy definitivně zvadly všechny květiny zasazené během bláznivého kalifornského léta lásky v roce 1967…

Tehdy, 8.12.1980, odjel ve žluté ponorce navždy do jahodových polí John Lennon. Poté, co do něj vpálil před newyorským hotelem Dakota pět ran z revolveru šílený vrah, který se chtěl tímto činem proslavit, pročež jeho jméno nesmí být nikdy vysloveno. Vzpomínám, že mě tato zdrcující zpráva zastihla doma v kuchyni, otec zrovna našteloval na našem starém rádiu stanici Hlas Ameriky, kterou velmi často poslouchal, jako by chtěl alespoň uchem nasát svobodu. Pak už jen zbytek noci pouštěli do éteru písně The Beatles a Johnovu baladu Imagine. Možná tahle zpráva mě vtáhla jako Alenku do pomyslné králičí nory, do barevného fantaskního beatlesovského domečku, kde na mě čekal dortík s nápisem „poslouchej mě“…

Stalo se. A trvá to dodnes. John a The Beatles mě ovlivnili mnohem víc než guru Woody a všechny ty chytré knížky, kterými jsem se v minulém článku vytahoval. Poslouchal jsem Beatles, nosil jsem vlasy jako Lennon, samozřejmě na nose „Lennonky“, což byly brýle s kulatými obroučkami po prababičce z Ameriky, které k nám po její smrti záhadně doputovaly přes oceán. Klopu mého olivově zeleného manšestrového saka po dědovi zdobila placka s portrétem hlavního „brouka“. Připjal jsem ji na čestné místo, hned vedle odznáčku s rudou pochodní a nápisem Stalingrad. Na stěně mého psychedelického pokojíčku vedle mých básní a Lennonových textů nechyběl plakát liverpoolské čtyřky, na stolečku na mě John hleděl z fotky. Ještě když jsem po gymplu učil dva roky na základní škole v Návsí, pouštěl jsem v hodině místo dané látky žákům desky Beatles. Vysloužil jsem si přezdívku „učitel – beatlesák“, což bylo lichotivé. Zvlášť v době, kdy se učitelům povinně říkalo „soudruhu“. Výtvarné pojetí našeho svatebního oznámení inspirovalo slavné „Bílé album“. Na lesklém sněhobílém papíře byly kromě jmen a data sňatku jen kresba jablka a nápis „All you need is love“…

To, co vytvoříš, zvládnou i jiní,
koho můžeš zachránit ty, mohou zachránit i jiní,
nemůžeš nic udělat, ale můžeš se naučit
jak být včas sám sebou,
je to jednoduché.
Všechno, co potřebuješ, je láska…