Bitva

Kamarád Jarda, velký Bonapartista, mi už dva měsíce připomíná dnešní 210. výročí bitvy u Slavkova, což vím i bez něj, a vybízí mě, abych o tom napsal. Tak tedy…

Bylo, nebylo jedno francouzské království, kde ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství vypukla v roce 1789 velká revoluce. Záhy se však ukázalo, že idealistická hesla jsou jen kecy pro zfanatizování lůzy, neboť vůdcové rozpoutali krvavý teror, kdy popravili krále, královnu a nakonec sebe navzájem. Aby ne, kdo se nechtěl dobrovolně bratřit, šel pod gilotinu. Nějak se totiž zapomnělo, že legendární slogan všech revolucionářů zněl původně „Volnost, rovnost, bratrství nebo smrt!“. Popřevratový chaos pár let poté využil Korsičan Napoleon Bonaparte, který se chopil moci a přetvořil „hurá“ armádu na dobře vycvičené vojsko, se kterým začal pod záminkou šíření pokroku dobývat Evropu. Války vítězstvími opilého megalomana stály jen v samotné Francii život přes milion lidí…

V roce 1805 se Napoleonovi, tehdy již dědičnému císaři, nedařilo. Vysněná invaze do Anglie nevyšla, navíc jeho lodě poslal u Trafalgardu ke dnu britský admirál Nelson. Doma jej zas vítala naštvaná Josefína, se kterou se marně pokoušel zplodit dědice trůnu. Potřeboval vítěznou bitvu, aby dokázal sobě i národu, že je pořád chlapík. Tu mu dopřáli Rusko s Rakouskem, neboť vytvořili protifrancouzskou koalici a vytáhli do války. Korsičan však bleskovým přesunem zaskočil laksní Rakušany, porazil je a obsadil Vídeň a Brno…

Hřiště pro finální mač se rozkládalo mezi pahorky u Slavkova. Francouzi nastupovali v tradiční modré, Rakušani na sobě měli bílé dresy a Rusáci šedozelené. Napoleon fikaně vytvořil u soupeře dojem, že je oslaben a škemrá o smír. Horkokrevný car Alexandr nechal „na lavičce“ zkušeného generála Kutuzova, který radil vyčkat příchodu Prusů, a vhrnul se do útoku na pravé jižní křídlo Francouzů, akorát, že Bonaparte tento tah očekával. Poté, co jej vylákal k ofenzívě, udeřil na střed protivníkova postavení, na strategický zpola opuštěný Pratecký vršek a rozdělil tím bitevní linii vedví a následně po částech rusko-rakouskou armádu zdecimoval. Během zimního mlhavého dopoledne 2. prosince 1805 bylo vymalováno. V podstatě osobní spor nafoukaných pitomců vzletně zvaný „bitva tří císařů“ zaplatilo životem přes třicet tisíc vojáků. Další tisíce pak podlehly zraněním a tyfu ve stodolách okolních dědin. Rolníci čekali od Napoleona zrušení roboty, šeredně se však spletli. Místo volnosti a rovnosti vítězové rabovali a drancovali jižní Moravu. Napoleon napsal ženě, že se konečně pořádně vyspí na zámku u Kounice, protože se, chudák, přepracoval a spal týden ve stanu pod širákem, kde prochladnul. Mrtvoly se povalovaly po bojišti, císař si hověl v knížecí posteli. Možná tehdy dospěl k přesvědčení, že je neporazitelný…

Pro mě byl Napoleon sice skvělý vojevůdce, zároveň však nebezpečný agresor a dobyvatel. Jeho taktikou rychlých úderů početnějšímu protivníkovi a vizí podmaněné Evropy včetně Ruska se o víc než sto let později nechal inspirovat jistý Rakušan jménem Adolf Hitler…

Napoleon mě vždy fascinoval něčím jiným, než válečnictvím. Zatímco šlechta kolem něj smrděla jak stádo zmoklých kozlů, ten člověk se dvakrát denně koupal v teplé vodě a také si čistil zuby! Osobní hygiena na tu dobu nevídaná…