Dětské hry

Dětské hry bývají reflexí na svět, který děti obklopuje. V jejich bezstarostné zábavě se často bizarně odráží doba, ve které vyrůstají. Někdy je to milé a legrační, jindy až děsivé…

Jel jsem rychlíkem na Prahu. Vedle přes uličku seděla rodinka. Děda, jeho dcera a zároveň maminka dvou holčiček, odhadem šestileté a tříleté. Vzhledem k tomu, že malé děti nemají funkci „volume“ a tudíž se nedá ovládat hlasitost jejich zvuků, slyšel roztomilá děvčátka celý vagón. Přestože mi to dost vadilo, snažil jsem se tvářit, že není nic příjemnější než trávit čas v přítomnosti hlučících cizích dětí. Menší rozlila dědečkovi do klína pivo, které si neprozřetelně postavil na stůl v dosahu jejich těkavých ručiček. Starší dostala záchvat pištivého smíchu. Znělo to, jako kdyby mašinfíra zoufale brzdil před polským kamionem uvízlým v kolejišti. Když děda vnučky konečně zpacifikoval, začaly si hrát. Menší si v jednu chvíli přetáhla přes hlavu červený šátek, což její sestra komentovala slovy: „Mami, dívej, z Lucky je muslimka“. Dědeček, ve snaze zamezit dalšímu extempore, ihned důrazně zakročil. „Nezlob, nebo tě zavřou do vězení!“. Starší děvčátko jen mávlo rukou a moudře sestru uklidnilo: “Neboj, tam je to dneska pěkné“. Nejvýmluvnější odraz současnosti měl podobu nevinné dětské hry…

Byť v mém normalizačním dětství na nás útočila socialistická propaganda na každém kroku, hráli jsme si nejčastěji na indiány a kovboje, případně policajty a zloděje. Hesla ani polické žvásty soudruhů nezajímaly ani dospělé a černobílé propagandistické záběry z války ve Vietnamu v televizoru „Marína“ z národního podniku Tesla Orava měly patinu napoleonských válek. Nejsympatičtějším rudochem byl pro nás stejně Vinnetou. V naší partě jeho roli pravidelně zastával kluk, kterému jeho otec vyrobil dřevěnou pušku a pobil ji stříbrnými cvočky. Já jsem byl samozřejmě „Olšetrhent“. Při hře na Čtyři z tanku a psa, hrdiny tehdejšího populárního polského seriálu o tom, že Rusáci jsou hodní a válka byla prima dobrodružství a zábava, jsme všichni chtěli být Janek. Role Šarika vždy připadla otloukánkovi party. Býval jsem nejsilnější a maminka mi navíc koupila černou čepici ušanku, která připomínala tankistickou kuklu, takže volba byla předem jasná. Problémy ve světě tehdy nebyly o nic menší, než ty dnešní, ale snad díky omezenému vlivu informací a tendenčním médiím se nás absolutně netýkaly a neodrážely se v našich hrách. Trochu jiná situace, alespoň podle vyprávění dnešních seniorů, byla v Jablunkově. Tam proti sobě bojovali v dětských hrách „katolicy“ s „jevangeliky“, eventuálně Češi s Polokami, což doprovázely půvabné říkánky jako „Čech, mo na řići plech“ a „Polok, mo na řići bolok“…

Děvčátka ve vlaku nakonec šátky odložila, protože jim maminka koupila „fofolu“…

Jen pevně doufám, že za dvacet, třicet let si děti nebudou hrát na syté a hladové, případně na muslimy…

A muslimy.