Bláznivý měsíc

Název jedenáctého měsíce v roce je v češtině odvozen od padajícího listí, pro antické Římany měl však pořadové číslo devět, latinsky novem, odtud november. Severoameričtí indiáni říkali tomuto měsíci bláznivý. Vzhledem k mnoha dějinným i osobním událostem je to pro mě pojmenování nejtrefnější. Tragické události v Paříži to jen potvrdily…

Už jsem dříve napsal, že osudný večer 17. listopadu 1989, kdy demonstrující studenty na Národní třídě stloukli policajti a komunistická moc si tak definitivně podřezala větev, na které byla čtyřicet let pevně usazena, jsem strávil na šichtě ve „werku“. Zatímco Prahou kráčely dějiny, ukládal jsem v potu tváře „winkle“ na rovnací lince válcovny C v Třineckých železárnách. Tehdy ještě s přídomkem „velké říjnové socialistické revoluce“. Následující týden jsem strávil mučivým dilematem, zda mám či nemám vyrazit na demonstraci na Václavák, kdy příslušníci mé generace rozpoutali revoluci demokratickou. Mé klíče však nakonec zůstaly v misce u dveří, neboť pětiměsíční dcera měla vysoké horečky. Otec zvítězil nad bořičem starých pořádků. Navíc, jako těžkého individualistu mě brzdila představa, že budu skandovat hesla uprostřed sto tisícového davu. Toho jsem si užil dost přespříští neděli 25. listopadu na demonstraci v Třinci před „spolákem“, kdy vedle mě zuřivě chroptěli „Jakeše do koše“ komančové rudější než Zemanovy hradní trenýrky. Pamatuju si, že jsem přijel večer domů a řekl své ženě, že to s čerstvě nabytou demokracií nebude tak jednoduché, protože nadšený dav zamořili také lidé, které jsem znal jako vypočítavé hajzly…

Tehdy mě ani v nejčernějších snech nenapadlo, že téměř přesně na den o devět let později budu zvolen starostou Jablunkova. V sále hasičské zbrojnice, pod soškou svatého Floriánka. Přivandrovalec, nekatolík, nePolák, nestraník, bez titulu a ještě s mlíkem na bradě. O pár dní dřív, kdy už bylo jasné, že mě tento úděl nemine, že co jsem si navařil, musím sníst, jsem prožil bezesnou noc plnou děsu z vědomí, jaká zodpovědnost se na mě valí. Měl jsem pocit, že na mě padá dům a mou jedinou záchrannou mantrou byla kamarádova rada, abych se z toho „neposral“. Hesla se držím dodnes. Tehdy jsem se utěšoval, že zastupitelstvo snad po měsíci pozná, že jsem amatér mdlého rozumu a na příští schůzi mě odvolá. Nestalo se tak, nechali mě starostovat šestnáct let. Nikdy jsem to nepochopil. Stejně jako třetí díl Matrixu…

Bláznivou vzpomínku mám na listopad 1983. Tehdy jsme zrovna na gymnáziu v hodině literatury probírali Jaroslava Haška, jehož sté výročí narození se tehdy slavilo. Zřejmě nás inspirovala věta putimského strážmistra Flanderky: „Bábo, jdou sem. Skočej do obchodu, ať mi pošlou ještě jednu kontušovku“, že jsme s kamarádem Mirkem zamířili po vyučování do prodejny Styl a slavný mok si koupili. Dnes už se prý nevyrábí, tehdy pod názvem „Švejkova kontušovka“ se žlutou etiketou a s rozesmátým obličejem dobrého vojáka byl běžně k dostání. Na počest genia české literatury jsme ji u Mirka v dětském pokoji jejich rodinného domku celou vypili. Intelektuální odpoledne pokračovalo uctěním památky bratří Čapků. Vybrali jsme z jejich díla drama Adam stvořitel, kde hlavní hrdina zničí svět „kanonem negace“. Použili jsme k tomu domácí hruškovici a popřeli jsme realitu dokonale. Když jsem se probral z bezvědomí, klečel jsem u klozetu s hlavou v záchodové míse. Mirek to nestihnul, zvrátil Haška smíchaného s Čapky na koberec, kde následně usnul…

Doma se pak odehrála variace na památnou scénka ze Švejka. „Vstaňte! Dýchněte na mně! Rum -kontušovka-čert , jeřabinka-ořechovka-višňovka a vanilková. Přijít ožralý….“ Akorát mě nikdo nepřivezl na vozíku jako zvíře, dovrávoral jsem za tmy sám, a zavřen ve svém pokojíku jsem nezčernal. Není nad to se důstojně opít s klasiky…

Indiáni mají pravdu. Listopad je bláznivý…